Rozhovor s patronkou
Sofie: Petra je ředitelkou školy. Spolupracuje s Tumaini Primary school v regionu Tanga, v Tanzánii. Školy mají společný projekt, který přináší užitek a radost jak českým, tak tanzánským dětem. Zajímá jí vzdělávání v afrických zemích. Navštívila několik tanzánských škol.
Sofie: Jak jste se dozvěděla o Masajích a o tom, že potřebují vodu?
Petra: Oklikou a shodou náhod. Na jedné z dovolených jsem se seznámila s rodinou Adama, tehdy čtyřletého Masaje. Začala mě zajímat kultura a život Masajů. Dojímala mě ta jejich trpělivost, nadhled, skromnost a pokora. Po nějaké době jsem se nabídla, že budu sponzorem Adamova vzdělávání. Bylo to přirozené. Když jsem se stala učitelkou, na vzdělávání dětí z chudých zemí jsem začala přispívat. Škola je a vždycky byla moje srdcovka. Na vzdělání by mělo mít právo každé dítě. Jsem vděčná, že mé děti vyrůstaly v podnětném prostředí a cítím povinnost takto pomáhat. Rodiče Adama si podobně jako další Masajové nemohou vzdělávání svého dítěte z finančních důvodů dovolit. Sami do školy nechodili. Přesto se jeden od druhého naučili číst a psát. Měla jsem možnost navštívit masajskou bomu, kde žije. Znám jeho rodiče, prarodiče i praprarodiče. Znám také podmínky, kde žije a musím s respektem konstatovat, že to z mého hlediska není život lehký.
Sofie: V jaké oblasti není lehký?
Petra: Strádají v základních životních potřebách, a přesto jsou velmi štědří a rozdělí se i s tím málem, co mají. Od dubna do konce října je trápí období sucha. Navštívila jsem je v říjnu a v červenci. Nikdy bych nevěřila, jak strategicky budu zacházet s 5 litrovým kbelíkem vody na den. A co všechno s těmi pěti litry dokážu.
Sofie: Proč jen s 5 litry? Víc Vám nedali?
Petra: Dali by, ale já nechtěla. Díky partě přátel se nám podařilo instalovat pod jednu střechu 5 000 litrový barel na vodu. Pro vodu do barelu chodila celá boma, a když jsem viděla, jak se obdarovaní o vodu dělí s ostatními, bylo by mi trapně, kdybych si vzala vody víc než ostatní.
Sofie: Na co všechno jste těch 5 litrů použila?
Petra: Tak to byla výzva. Nejdřív jsem si kbelíku s vodou umyla vlasy (to byla úplná jóga, kbelík byl o něco málo širší než moje hlava), pak jsem si tou vodou umyla tělo, pak jsem v ní propláchla tričko (oblečení jsme měla málo, protože kufr ze 3/4 obsahoval edukativní pomůcky, hračky a oblečení pro co nejvíc dětí), pak jsem částí vytřela a zbylo část jsem druhý den používala na splachování (něco jako turecké WC). Každý den jsem měla obrovskou radost z toho, jak hospodárná jsem a každý den jsem si uvědomovala, jak doma plýtvám a že je voda opravdový DAR.
Sofie: Jak vznikl nápad zorganizovat sbírku na vrt?
Petra: Ten barel, který jsme pro bomu zajistili nestačí. Určitě to byl skvělý nápad a určitě mnoha Masajkám ulehčil život, ale je to prostě málo. Inspiroval mě příběh Barči Formanové. Je to Češka, která žije blízko Handeni, místa, kde je i boma, ve které vyrůstá Adam. Spojila jsem se s ní. Požádala jsem jí o rady a bylo to. Naše rodina uhradila měření hloubky předpokládaného výskytu vody a projekt. Můj muž je strojník, takže jsem s ním konzultovala, alespoň základní výstupy z projektu. Když vidím, jak hubené jsou krávy, když vidím, jak ženy nemají v čem prát a jak vodou šetří, aby napojily dobytek a uvařily. Když si uvědomím, že voda je naprostý základ pro chov i pěstování ... Není nad čím přemýšlet.